Dost často dostávám otázku, jak je možné, že jsou odbory tak slabé a neakceschopné, že neumí rychle a pružně reagovat na nápady a návrhy ze strany politiků, které silně ovlivňují a manipulují zaměstnavatelé.
Odpověď je vcelku jednoduchá. Zatímco zaměstnavatelé pochopili, že silné podnikatelské a zaměstnavatelské svazy a organizace dokážou prosadit hodně změn a hodně politiků a věcí ovlivnit, tak odbory toto ani po pětatřiceti letech stále nepochopily a jsou stále rozdrobené a vzájemně spolu nespolupracují a nekomunikují, a jejich členi nejsou ochotni si silné odbory zaplatit.
Takže zatímco zaměstnavatelé vytváří silné finančně zajištěné organizace, které jsou schopny dobře pracovat a lobbovat, tak v odborech s opatrností řešíme se svými členy jestli členský příspěvek ve výši XY Kč už není přece jen hodně peněz a nedaří se nám rozšiřovat členskou základnu a tím i posilovat naše postavení ve firmách a společnosti. Současně se bojíme spojovat a vzájemně spolupracovat. Přitom toto je jediná cesta jak být silnější a jak lépe a důsledně hájit zájmy zaměstnanců. Musíme rozšiřovat naše řady a nesmíme se nebát dobře zaplatit kvalitní představitele, aby abychom mohli začít ovlivňovat to, co nás bolí a prosazovat naše vize.
Takže až si nějaký odborář zase pustí televizi a uvidí tam v jednom týdnu už třetí rozhovor s Tomášem Prouzou (prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR) anebo Zdeňkem Zajíčkem (prezident Hospodářské komory ČR) a neuvidí žádného odboráře, tak je to proto, že oni lobbing umí, spolupracují a mají svoji činnost dobře finančně zajištěnou. Odbory ne.
